He ended, I ended.

Nejsem obecně člověk, co toho hodně vydrží, ať už se jedná o cokoliv. Když jsem ve čtvrtek přijela domů a dozvěděla se tu nejhorší zprávu, kterou jsem absolutně nečekala, nevěděla jsem, co bude následovat. V jednu chvíli jsem měla chuť vzít si lano a následovat ho, ve stejnou dobu jsem měla nutkání vybrečet si oči tak, jako nikdy. Jelikož (jak jsem už zmiňovala) nejsem moc braveheart girl, první možnost mi nevyšla, tak už od čtvrtka sedím doma s nejhorší náladou. Nevím jak dlouho to bude trvat, jak dlouho nebudu schopná říct na tohle téma nic aniž bych se rozbrečela a nevím, kam se bude v budoucnu ubírat high fashion. Alexander pro mě vždycky byl něco extra, něco zvláštního, avantgardního a překvapivého. Proto jsem pokaždé netrpělivě čekala na jeho přehlídky, jeho projekty, myšlenky.. díky němu jsem se měla na co těšit. A teď je to všechno pryč? Nikdy jsem si nepřipadala tak bezmocná vúči situaci, vůči sobě.
Nikdo asi teď neví, co bude následovat. Bojím se toho. Bojím se, že mě všechno omrzí, že to bude ještě horší, připadám si absurdně, debilně, hrozně, příšerně.

That's it. Ale na závěr - NIKDY nikdy nikdy never never na něj nezapomenu, budu jeho a jeho práci zbožňovat navždy a doufám, že se má konečně dobře..

McQueenlove.