Wish some sleep

04:07 am.
A já nemůžu spát.
Kačenka na Facebooku,v uších tóny klavíru a melancholie.
Lehce se příčící mému momentálnímu stavu,ale přeci se poddávám...
Večer ve znamení hysterie a slz.
Nastává doufám obobí klidu,kdy já i on budeme moci v nočních hodinách klidně oddechovat a netrápit se myšlenkou na toho druhého...
Stále mě představa jeho hlavy a projíždjícího vlaku přivádí k slzám a dojetí.
Byla bych schopna běžet a obětovat sebe samu za jeho záchranu,stejně jako mám leckdy pocit,že prostřednictvím slov a činů se vzdávám svojí osoby.
Ale pro lásku se oběti přece přinášet musí...
A mně to za to stojí.
V mých snech na pařížském předměstí,zahaleni do lehkosti krásy.
A moje pády po těch touhách šlapou.
Ale nedovolím je zničit.
Moralita stranou.
Amelie z Montmartru a prázdný pokoj,prázdná duše až do prvního paprsku,kdy doufám padnu vysílením na zem...

//Výlev.
Omluva.